Benzín až o 4 koruny levnější. Vím jak, ale Fiala to neudělá. Docent Ševčík už ví proč

Drahé pohonné hmoty a energie teď dělají starost většině domácností i firem. Proděkan Národohospodářské fakulty VŠE a vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky docent Miroslav Ševčík se však domnívá, že vláda má dostatek nástrojů, jak současné inflaci čelit. Ale bojí se je použít. „Naši politikové jsou poplatní, až zavázaní „zločineckým strukturám“ eurokratické byrokracie Evropské unie,“ domnívá se Miroslav Ševčík, který je zároveň ekonomickým expertem Trikolory. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zároveň popisuje jednoduchý recept, jak zlevnit naftu o 1,70 koruny a benzín téměř o 4 koruny. „Postup navrhovaný panem ministrem Stanjurou však velmi připomíná stanovování cen za období budování komunismu,“ říká Ševčík.

Velkým tématem posledních dnů se staly rychle rostoucí ceny benzínu. Vláda reagovala tak, že zrušila povinné přimíchávání biopaliv a zrušila silniční daň. Bylo to podle vás dostačující opatření? Co byste vládě doporučil vy?

Přimíchávání biopaliv považuji od jeho samého počátku za stupiditu, kterou si vymysleli blázni z úřednických a lobbistických skupin Evropské unie. Měl to být jakýsi „svatý boj“ proti znečišťování životního prostředí. Nakonec se ukázalo, že tyto tzv. biosložky se mnohdy dovážely z druhé strany zeměkoule, přičemž přeprava vyprodukovala násobně více zplodin, než do té doby používaná paliva bez biosložek. Bohužel v mezidobí se pěstování zemědělských komodit, z kterých se biosložky vyrábí, stalo obživou pro mnohé podnikatele, které výše uvedené zrušení teď určitě, přinejmenším ekonomicky, postihne. Zrušení silniční daně s rychle rostoucí cenou benzínu a nafty prakticky nesouvisí. Toto opatření se dotýká pouze části motoristické veřejnosti. Zrušení silniční daně se netýká vozidel nad 12 tun. Vládě nic doporučovat nechci. Zásadní podíl na růstu cen má v současné době eskalace válečných operací na Ukrajině, rostoucí cena ropy a trvání na nesmyslných opatřeních v rámci Green Dealu. Od této vlády neočekávám systematické opatření, které by mohlo vést ke konečnému snížení cen nafty a benzínu na úroveň kolem 30 Kč za litr. Mimo jiné jednou z možností by bylo snížení spotřební daně, jak u benzínu, tak u nafty. Sazby v ČR jsou vyšší, než stanovená minimální sazba ze strany Evropské unie (nafta 0,33 EUR/litr, benzín 0,359 EUR/litr). Při kurzu 25 Kč/EUR by spotřební daň u nafty mohla být 0,33 x 25 = 8,25 korun za litr, místo dnešních 9,95 Kč/litr. U benzínu by to mohlo být 0,359 x 25 = 8,975 Kč/litr, místo dnešních 12,84 korun. Tímto opatřením by se cena u litru nafty mohla snížit až o 1,70 koruny a u benzínu až téměř o 4 koruny. Nutno však podotknout, že o to méně by stát vybral na svoje mnohdy neefektivní utrácení.

Vláda zároveň „obvinila“ prodejce pohonných hmot a nařídila kontroly jejich marží. Ministr financí Zbyněk Stanjura mluvil o tom, že za obvyklou marži by považoval jednu korunu. Jak hodnotíte tento krok vlády?

Ne, že bych se chtěl zastávat prodejců pohonných hmot, kteří s největší pravděpodobností „pružně“ zareagovali a využili, možná někteří zneužili, nepřehledné situace. Postup navrhovaný panem ministrem Stanjurou však velmi připomíná stanovování cen za období budování komunismu. Měli jsme tu tzv. cenové úřady, které rozhodovaly o cenách zboží a služeb administrativně, bez toho, aniž by braly v potaz vztah nabídky a poptávky. Cena benzínu a nafty by se tak stala jednou z dalších položek cen administrativně určovaných, případně tzv. „věcně usměrňovaných“. A když by to prošlo u benzínu a nafty, proč by to nemohlo projít následně u potravin, nájemného, a dalších položek spotřebního koše. V konečném důsledku by to po určité době vedlo k vytváření nedostatkové ekonomiky a k dalšímu snižování konkurenceschopnosti.

Vysoké ceny pohonných hmot se dřív nebo později promítnou do cen zboží a služeb, tedy dojde k dalšímu tlaku na růst inflace. Jak se zdá, vláda však s nějakými konkrétními protiinflačními opatřeními nespěchá. Má stát vlastně nějaké skutečně funkční nástroje, jak inflaci čelit?

Vysoké ceny pohonných hmot a energií se již teď bezprostředně promítají jak do spotřebitelských cen, tak do cen průmyslových výrobců, cen stavebních prací a dalších cenových okruhů. Stát má funkční nástroje, ale bojí se je použít, protože naši politikové jsou poplatní, až zavázaní „zločineckým strukturám“ eurokratické byrokracie Evropské unie. Jinak by již dávno požádali o vystoupení z vnitřního trhu s energiemi EU, odmítli by vyděračské spekulativní praktiky, spojené s emisními povolenkami, nedopustili by pokračování fantasmagorických sociálně-inženýrských doktrín tzv. Green Dealu, a chránili by vlastní občany před ideologickými nesmysly proudícími k nám z Německa, mnohdy prostřednictvím Bruselu. Naše země je zatím ve výrobě elektrické energie soběstačná. Je schopna vyrábět mnohem levněji, než za kolik pak elektrickou energii nakupuje na nám vnucovaném energetickém vnitřním trhu EU.

Vysoké ceny budou mít rychlý dopad na rodinné rozpočty. Co byste domácnostem teď poradil? Šetřit a rozbít prasátko s úsporami, pokud nějaké je?

Bohužel musím konstatovat, že nebudou mít, ale už mají, vážný dopad na rodinné rozpočty, především nízkopříjmových sociálních skupin, ale dotýkají se již teď i střední třídy. Většina domácností v těchto skupinách nedisponuje významnou výší úspor, takže nemá ani možnost „rozbít prasátko“ s úsporami. Možná stojí za to zamyslet se nad návratem k něčemu, co jsme prožívali před 40 až 50 lety. Já si pamatuji, že jsme velmi disciplinovaně šetřili energií, kde se dalo. Nenechávala se zbytečně svítit světla, nepřetápělo se, omezovalo se cestování, prostě se šetřilo na každém kroku. Mnozí se k tomuto způsobu života budou muset vrátit.

Dalším velkým problémem jsou vysoké ceny energií, které dopadají nejen na domácnosti, ale také podnikatele a které mnozí přisuzují dopadům příliš zelené politiky Evropské unie. Jste stejného názoru?

Jeden z důvodů vysokých cen energií je nesmyslný program Green Deal. Dalšími faktory jsou externí šoky, narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů v souvislosti s Covidismem a v poslední době s vojenským konfliktem na Ukrajině.

Válka na Ukrajině vzedmula diskusi také o energetické soběstačnosti Evropské unie a odstřižení naší závislosti na ruském plynu. Je to podle vás vůbec možné? Jakou cestou bychom se podle vás měli vydat?

Především bychom se měli snažit hledat mírové řešení a nepodněcovat prodlužování vojenského konfliktu na Ukrajině, například dodáváním zbraní, které se navíc mohou dostat do rukou bůhví koho. Snad už i ministryně obrany ví, že vedle řádné ukrajinské armády působí na Ukrajině velký počet ozbrojenců organizovaných v militantních bojůvkách, na které státní moc nemá prakticky žádné páky a žádný vliv. Aby se pak naše zbraně neobrátily proti našim občanům, když je budou používat různá individua operující teď v těchto polovojenských jednotkách.

Bývalý vládní zmocněnec Jaroslav Míl upozornil na to, že v českých jaderných elektrárnách jsme schopni vyrábět elektřinu za desetkrát nižší částky, než za které pak tu samou energii nakupujeme na burze. V čem je podle vás problém a jak byste navrhoval, aby ho vláda řešila?

Opakuji, že koncepční řešení je opustit otrokářský systém Evropského energetického trhu, zrušit emisní povolenky a opustit i obchodování s energiemi na centralizovaném eurounijním spekulačním trhu.

Z posledního setkání ministrů životního prostředí EU vyplynulo, že tzv. Green Deal není mrtvý, ale naopak se stává cestou, jak dosáhnout „derusifikace“ evropské energetiky. Co vy na to? 

Jsou to naivní představy kašparů a eurohujerů z lobbistických skupin eurounijních byrokratů. „Derusifikace“ nelze dosáhnout během několika dnů, týdnů, měsíců, ani jednotlivých let. Je to běh na dlouhou, až maratonskou, vzdálenost. Prosazovatelé Green Dealu jsou bezprostředně napojeni na lobbistické skupiny, které chtějí prostřednictvím nesmyslných programů přerozdělovat prostředky, jak z unijního rozpočtu, tak z rozpočtu jednotlivých členských států EU.

Rozhovor vyšel na portálu Parlamentní Listy ZDE.