Porážka, hospodářská devastace a rozparcelování Ukrajiny? I tom se mluví. Odbojář promluvil

1.6. 2022339x

„Potrestali jsme se sami, aniž se sám Rus musel namáhat. Jsme mistři v sebeklamu a prázdných slov, zacházející až do směšné absurdity,“ říká Otto Černý (Trikolora), politický vězeň minulého režimu a oceněný účastník třetího odboje. Česká vládní garnitura podle něj ztrácí v křečovité válečnické rétorice proti našim národním zájmům soudnost. Obává se proto, že Evropa nakonec zůstane jen nepotřebným slepým střevem odsouzeným děkovat za spadlé drobky ze stolu mocných.

Bývalý ministr zahraničí Spojených států amerických Henry Kissinger uvedl, že Ukrajina by se měla vzdát části svého území, například uznat stav před válečným konfliktem, kdy Rusko zabralo Krym. Jak jeho vyjádření vnímáte vy?

Henry Kissinger je mistr diplomacie, té staré diplomacie, kdy se respektovaly zájmy. Řekl bych, že to měl tenkrát v mnohém jednodušší: tehdy si hlavy států veřejně nepřály převraty těch druhých, netitulovaly se urážejícími přívlastky. Nemusel se cítit trapně, když si měl podat ruku s jinou hlavou státu, která veřejně neurážela představitele státu, jež zastupoval. Dnes je, jak vidno, vše dovoleno. Jeho prohlášení, i když minimalistické ve svém obsahu, nezapadá do protlačované válečnické rétoriky, je jen posouzením dané situace a opatrným návodem, jak se vyhnout další eskalaci konfliktu a vrátit se k jednání. Proto se nehodí. Jednoduché. Optikou nesouhlasíš s námi, jsi proti nám, se dostal za tento výrok na seznam nepřátel Ukrajiny. Mít v krizové situaci jen jeden pohled se nemusí tomu, kdo tahá za kratší provaz, vůbec vyplatit. Stává se, že ve snaze chtít všechno všechno naopak ztratí. Pak se naskýtá otázka, která vlastně dávno otázkou už není, spíše konstatování, co je to za vládu, která jde proti zájmům vlastní země? Vlastně nemusíme ani chodit daleko.

Podle Kissingera je hlavní vyjednávání, jinak se konflikt může dlouze protáhnout a narušit stabilitu světa. Každopádně Ukrajina a Rusko přestaly vyjednávat. Co by je k jednání přimělo?

Pan Zelenskyj není v pozici vyjednavače, který by si mohl diktovat podmínky. Prostor má jen takový, jaký mu určí protihráč, či jaké si sám vydobude. A on si nevydobyl nic, ani jeho spojenci, kteří ho ve válce, kde může ztratit vše, i vlastní zemi, podporují. K jednání ho pravděpodobně nepřinutí ani vojenská porážka, která je den ode dne zřetelnější. Ona to není jen vojenská porážka, která hrozí, ale celková hospodářská devastace země, její obrovské zadlužení, rozparcelování státu mezi věřitele a nakonec rozpad státu a změna formy. I ta poslední možnost je na přetřesu v polských politických kruzích a patrně i v zájmu Spojených států jako náhradní řešení za nevydařený projekt trojmoří. Vytvoření sanitárního kordonu závislého na Spojených státech nejen vůči Rusku, ale i Německu jako politickomocenskou protiváhu. K jednání ho mohou přitlačit ti, kteří pana Zelenského vojensky a finančně podporují. Nikdo jiný, protože pan Zelenskyj podle jiných not nehraje.

Válka a blokování ukrajinských přístavů Ruskem postupně způsobují obavy, zda nenastane hladomor kvůli nedostatku pšenice, na které je mnoho států závislých. Vina je často přikládána ruskému prezidentu Putinovi. Má Putin hladovějící děti jako rukojmí?

V našich médiích jsem viděl statistiku, která říkala, že na Ukrajině je oseto cirka 99 procent ploch. Zdá se, že se pracuje na polích i v blízkosti oblasti bojů, že zemědělskou techniku nikdo nelikviduje – myšleno Rusové, kteří jinak mohou za vše, ale za nedostatkem obilí asi stát nebudou ani v budoucnu. Na 90 procentech ukrajinského státu fungují železnice, směrem na západ jsou sjízdné silnice, lze využívat rumunské dopravní tepny včetně Dunaje, takže obilí a jiné komodity mají cestu volnou. Přístav v Oděse není v provozu proto, že je zaminovaný. Vnější koridor Rusové odminovali, s odminováním pomáhali na otevřeném moři i Turci. Je to jen na Ukrajině, jestli přístav pro vývoz zboží uvolní. Rusové vytvořili několik koridorů, které je možné použít pro námořní plavbu podle ruského ministerstva obrany. Kyjev zatím nereagoval. Problém bude i jinde, co se nedostatku obilí týče, a může zasáhnout země, které jsou závislé na jeho dovozu. Plní se totiž hlavně evropské sklady zrovna tím ukrajinským obilím, kterým Ukrajina platí za vojenské dodávky. Nebo je to jinak? Má snad Ukrajina jiné peníze kromě splatitelných darů?

Jak tohle podle vás dopadne?

Bude muset dojít k nějakému kompromisu. Nebo snad stojíme o hladové bouře třeba v Africe?

Protiruské sankce způsobují mnoho problémů i Evropě samotné. Mluví se o tom, jak státy musejí být v krocích proti Rusku razantní a jednotné, avšak shoda v některých tématech nepanuje. Část firem platí rublem, vlády členských států Evropské unie dojednávají různé odklady sankcí… Jak podle vás sankce proti Rusku fungují?

V globálně provázaném světě se sankce mohou lehce stát bumerangem. Už se to děje. Dohání nás vlastní nabubřelost, falešná představa o naší nadřazenosti, která bez skutečné náplně je jen mýdlovou bublinou. Jsme snad soběstační, co se nezbytných surovin pro funkci společnosti a celkového hospodářství týká? Nejsme. Od toho faktu se naše vnitřní a zahraniční politika měla odvíjet už dávno. A protože nejsme soběstační, musí docházet ke kompromisům. A když dojde opravdu na lámání chleba, tak až k faktickým ústupkům ve prospěch těch, které jsme chtěli potrestat. Potrestali jsme se sami, aniž se sám Rus musel namáhat. Jsme mistři v sebeklamu a prázdných slov, zacházející až do směšné absurdity, kdy podle madam von der Leyenové (Ursula, předsedkyně Evropské komise, pozn. red.) musíme od Ruska nakupovat ropu, aby ji neprodávalo jinde dráže, a tak nemělo vyšší zisky.

Naše vládní politika je ještě rigidnější, kdy v rámci vyvolávané válečnické hysterie potlačuje i domácí diskusi na téma dopadu vyvolaných sankcí a důsledků. Ve čtvrtek v televizi Prima CNN se v plánované debatě odmítli pánové Marian Jurečka (ministr práce a sociálních věcí, KDU-ČSL, pozn. red.) a Martin Kupka (ministr dopravy, ODS, pozn. red.) účastnit debaty, pokud budou k diskusi se svými otázkami připuštěni docent Miroslav Ševčík (Trikolóra, pozn. red.) a předseda Přísahy Robert Šlachta. Televizní stanice povolila. Ke cti lze stanici přičíst udělení prostoru k diskusi v takzvané divoké kartě příští den.

To, že naše vládní garnitura ztrácí v křečovité válečnické rétorice proti našim národním zájmům zcela soudnost, ukázal i pietní akt v parku Ohrada na Praze 3 k výročí atentátu, kdy jak předsedkyně Parlamentu Markéta Pekarová Adamová z TOP 09, tak ministr vnitra (Vít Rakušan, STAN, pozn. red.) se nevkusně pokusili o srovnání nynější situace na Ukrajině s akcí parašutistů. Závěr jeho řečnění byl pohanou celého protinacistického odboje, kdy projev ukončil banderovským pozdravem Sláva Ukrajině.

Rusko je nuceno hledat obchodní partnery jinde. Ještě více prohloubilo spolupráci s Čínou, dojednává dodávky plynu do Indie, Afriky a ruský export v konečných číslech roste. Nakolik může Evropě uškodit, nebo pomoci posílení rusko-čínských či rusko-indických vztahů?

Blok východoasijských států se počal utvářet již dříve. Politika Spojených států dosáhla i takového úspěchu, jako je skutečnost, že v tomto bloku stojí i dávní rivalové Indie a Čína. Čemu se chceme rovnat? Rusku s jeho nezměrnou surovinovou základnou a vyspělým zbrojařským průmyslem, technologicky zdatnou Čínou a v tomto směru i rostoucí Indií? Evropa nakonec zůstane jen nepotřebným slepým střevem v globálním hospodářském systému bez možnosti podstatného vlivu na světovou politiku, odsouzenou děkovat za spadlé drobky ze stolu mocných. Budoucnost byla s ruským hospodářským partnerem a neutrální partnerskou Ukrajinou, která mohla ze své polohy neskutečně těžit. To měl být evropský záměr, který se snažil prosazovat generál De Gaulle ve své vizi Evropy od Lisabonu až po Vladivostok. Doba tomu nepřála, respektive mocenské zájmy zámořské velmoci nevybíravě přehodily výhybku.

Německo se nechalo slyšet, že mu dochází starší technika a zbraně, které by mohlo věnovat Ukrajině. Ukrajina volá po větším počtu zbraní a vybavení, aby se mohla Rusům bránit. Jak dlouho Západ ještě vydrží zásobovat Ukrajinu?

Všeho je omezeně. I zbraně, tedy spíše střelivo, mají svoji expirační dobu. Zdá se, že sklady jsou už vyprázdněné, protože málokterý stát udržuje větší zásobu střeliva než na předpokládaný vojenský střet určité intenzity v délce dvou až tří měsíců. Státy bývalého východního bloku měly tu výhodu, že z dob Varšavské smlouvy se ve skladech stále nacházelo určité množství vojenského materiálu, které Ukrajině mohly poskytnout. Podle neustálého volání z Ukrajiny po zbraních to však vypadá, že se buď Rusové dobře trefují, nebo zbraně mizí neznámo kam. Dodávky zbraní z arzenálu Severoatlantické aliance úbytek zbraní příliš neřeší, protože pokud se jedná o těžší odlišné zbraňové systémy, ke kterým je nutný delší výcvik, aby svoji úlohu splnily, tak se může stát, že budou akceschopné až po skončení bojů, pokud tam vůbec dorazí. 

Německo neřeklo jen to, ale podle deníku Die Welt i to, že nebude žádné těžké zbraně dodávat a od konce března nedodává ani zbraně lehké. K tomu, aby se někdo mohl účinně bránit, nestačí jen rétorika o hrdinství ani zbraně. Bez loajální společnosti, která je schopná a ochotná nést válečné útrapy, je jakákoliv válka ztracená. Ukrajina za dobu své samostatnosti přišla o patnáct milionů lidí, ať natrvalo, nebo se odtrhli od původního společného státu. To nesvědčí o stabilitě státu. Ukazuje to na míru identifikování občanů s vlastním státem. A nepřímo osud státu určuje.

Jak bychom k Rusku měli přistupovat po konci válečného konfliktu? Máme se od něj definitivně odstřihnout, jak také zaznívá?

Rusko tady je, bude a bude se muset s ním počítat, a pravděpodobně daleko více než dříve. Stáli jsme na špici protiruské kampaně a hodně si přivřeli možnost se nějaké renesance vztahů s Ruskou federací účastnit. Je to konstatování tragédie s nepříliš slibnými vyhlídkami na budoucnost.

Jak si v zahraniční politice v této vypjaté době podle vás vede česká vláda s ministrem Janem Lipavským (Piráti)?

Nemáme zahraniční politiku, máme politiku cizího zahraničí, kterou věrně kopírujeme. To, co vidíme dnes, je konečné stadium totální zahraničněpolitické a hospodářské závislosti na vnějších tlacích. Nevedeme vlastní aktivní zahraniční politiku ani v těch několika málo oblastech, které nám zbývají. Například v energetice, kde bychom mohli jako výrobci levné energie ovlivňovat ceny potřebných komodit, které nám chybějí. Jde o nás, o národ, o naše přežití, jde o budoucnost. O naši, ne o cizí. Ale to od naší vládní garnitury s lokajskou náturou nečekejme.

Rozhovor vyšel na portálu Parlamentní Listy ZDE.

Komentáře