Izrael nemá zájem čelit Rusku. Expert Bohbot vysvětluje, co čeští politici opomíjejí

Na rozdíl od evropských zemí nemá nová izraelská vláda zájem čelit Rusku a i přes válku na Ukrajině zhoršovat vzájemné mezinárodní vztahy. Myslí si to bezpečnostní expert a ředitel Centra pro výzkum terorismu David Bohbot. „Izraeli záleží více na bezpečnosti vlastních obyvatel, než na bezpečnosti obyvatel Ukrajiny. Na rozdíl od českých politiků, žijících pouze přítomností, myslí Izrael především na budoucnost, na to, co bude po válce,“ říká expert, podle kterého se především v poslední době ukazuje, že „západní koalice“ už není jednotná. „Podle mého názoru se postupně bude její jednota ještě více drolit. USA jsou jedinou zemí, která z této války skutečně profituje a jsou prezentovány jako vítěz konfliktu,“ říká v rozhovoru Bohbot s tím, že především čas hraje proti Ukrajině. „Je systematicky ničena a lidé umírají nebo se stávají bezdomovci. Válka je v opotřebovávací fázi. Je čas přestat si lhát, začít se setkávat a vrátit se k mírovým jednáním,“ dodává David Bohbot.

Nový izraelský ministr zahraničí Eli Cohen ve svém inauguračním projevu uvedl, že před jednáním s evropskými ministry zahraničí hodlá mluvit se svým ruským protějškem Lavrovem a upřesnil, že na rozdíl od svého předchůdce v úřadu se od něj neočekává, že by Rusko veřejně odsuzoval. Dočkáme se změny v postoji izraelské vlády k Rusku? Co si o tom myslí nastupující premiér Benjamin Netanjahu?

Ruský prezident Vladimir Putin, který byl mezi prvními prezidenty, gratulujícími premiérovi Netanjahuovi k vítezství, není nepřítelem Státu Izrael. Ministr Cohen vyjádřil přesně to, co si myslí premiér Netanjahu a s ním i většina obyvatel Izraele, včetně jeho bezpečnostní elity. Ostatně názor nového izraelského premiéra zastávám i já. Spolupráce mezi Ruskem a Izraelem byla za Netanjahua vynikající a myslím, že se nyní bude dále zlepšovat. Izrael, na rozdíl od evropských zemí, nemá zájem čelit Rusku. Záleží mu více na bezpečnosti vlastních obyvatel, než na bezpečnosti obyvatel Ukrajiny. Na rozdíl od českých politiků, žijících pouze přítomností, myslí Izrael především na budoucnost, na to, co bude po válce.

Ukrajina nebyla nikdy na straně Státu Izrael a ani za židovského prezidenta Zelenského neudělala nic v jeho prospěch. Proto nebyla a nikdy nebude pro Izrael důležitým partnerem. Rusko s Izraelem spolupracovalo a spolupracuje i vojensky. Ruská armáda je schopna vážně ohrozit izraelskou bezpečnost a Netanjahu, který se osobně přátelí s prezidentem Putinem, to určitě nepřipustí.

Rok 2022 skončil, ale válka na Ukrajině pokračuje. Je vůbec možné dnes v tomto konfliktu někoho označit za vítěze, nebo poraženého?

Při rozhodování, kdo je vítěz a kdo poražený, musíme hodnotit dva parametry. Prvním jsou původní a současné cíle aktérů války, druhým je faktor času. Válka je velmi dynamický proces. Situace se v čase mění a kdo se dnes zdá být vítězem, může být zítra poraženým. Ruské armádě se nepodařilo dosáhnout původního cíle, ovládnutí celé Ukrajiny. Podařilo se jí ale Ukrajinu zdevastovat a z třetiny jejích obyvatel udělat uprchlíky. Dnes je hlavním ruským cílem plně ovládnout a stabilizovat čtyři anektované oblasti – Luhanskou, Doněckou, Záporožskou a Chersonskou. Tento cíl je v mých očích dříve či později dosažitelný.

Ukrajinská armáda veřejně hovořila o třech cílech. Zabránit ruské armádě v obsazení celé Ukrajiny, vytlačit ruskou armádu z obsazených a anektovaných území včetně Krymu a chránit občany, minimalizovat ztráty a zabránit ničení infrastruktury. Dosáhnout prvního cíle se jí podařilo, druhý cíl nevidím jako reálný, a v plnění třetího, o který by se armáda, bránící svůj stát, měla snažit na prvním místě, jednoznačně selhala. Podařilo se jí tedy splnit jediný cíl ze tří, a to je dost málo.

Velkým hráčem na ukrajinském válčišti jsou USA. Jejich cílem bylo posílit vlastní postavení a postavení NATO. Chtěly oslabit Rusko, sjednotit proti němu západ a finančně i vojensky ho zničit. Dosáhly posílení NATO a oslabení Ruska, ale ekonomické sankce nefungují. Naopak, ve svých důsledcích se obrátily proti nim a jejich spojencům. Západní koalice už není jednotná a podle mého názoru se postupně bude její jednota ještě více drolit. USA jsou jedinou zemí, která z této války skutečně profituje a jsou prezentovány jako vítěz konfliktu. Ale teprve čas ukáže, jaké finanční a vojenské dopady to bude na USA skutečně mít.

Od začátku tohoto konfliktu říkáte, že Ukrajina nemůže zvítězit. Ukrajinská armáda přitom dosáhla mnoha úspěchů. Proč jste si tak jistý, že nemůže vyhrát válku?

Logika a informace. Víme, že z Ukrajiny odešlo mnoho mladých lidí. Většina z nich byly ženy, ale dost z nich je ve věku, kdy mohou bojovat. Když bojoval o přežití Izrael, ženy neutíkaly. Bojovaly a bránily ho. Počítejte se mnou. Na Ukrajině aktuálně žije kolem 25 milionů Ukrajinců. Jakou mají šanci proti 170 milionům Rusů? Logicky, jak řekl kdysi Stalin, nakonec rozhodnou počty.

Pokud jde o informace, víme, že v Rusku není aktuálně nikdo, kdo by dokázal nahradit Vladimíra Putina a ruský lid je mu většinou nakloněn. Prezident Putin se nikdy nevzdá a bude pokračovat ve válce, dokud nebude mít pocit, že může ruskému národu ukázat jasné vítězství. Třeba připojení oblastí Ukrajiny, které jsou průmyslově důležité, nebo mají přístup k moři, k Ruské federaci. Zvlášť když v mnoha z nich je proruská většina, která pod ukrajinskou vládou reálně trpěla. Nic menšího ho podle mě neuspokojí.

Víme také, že Ukrajině začíná vysychat vojenská pomoc, kterou dostávala od začátku války. S postupem času má také stále méně cizích vojáků zájem bojovat za Ukrajinu. Nejviditelnější je to na příkladu speciálních jednotek Mozart, tvořených velice dobře vycvičenými vojáky. Jejich šéf, Andrew Milburn, veřejně promluvil o svém zklamání z chování ukrajinských vojáků, které cvičil. Hlavně hovořil o tom, že ukrajinští vojáci zabíjejí zajaté ruské vojáky, kteří se vzdali. V jeho očích to není akceptovatelné a jestli Ukrajinci ztratí jeho podporu, zmizí s ním kolem pěti tisíc zahraničních „dobrovolníků“, velice dobrých bojovníků, kteří jsou výraznou podporou nedostatečně vycvičených ukrajinských vojáků. Ukrajinská armáda, která potřebuje každého vojáka a už začala posílat do boje i patnáctileté kluky, si nemůže takovou ztrátu dovolit. Chování ukrajinských vojáků ale bere těmto dobrovolníkům chuť jim pomáhat.

Proč se Američané rozhodli poslat Ukrajině systém Patriot? Znamená to další eskalaci konfliktu? Může systém Patriot změnit situaci?

USA posílají Patrioty, protože už vědí, že Ukrajina prohraje a chtějí mít možnost říci: „Udělali jsme všechno!“.  Není to vojenská eskalace, protože systém Patriot nemůže Ukrajincům pomoci po vojenské stránce. Jde spíše o eskalaci psychologickou. Vždy, když už to vypadá, že USA mají nějaké nepřekročitelné červené hranice, zjistíme, že to tak není a že dodávky zbraní z USA žádné meze nemají.

A jestli může systém Patriot změnit situaci? Ne. Patriot je mnohem dražší než systémy S-300 a S-400, přitom je méně účinný. Je také velice složitý, proto vyžaduje dlouhodobý intenzivní výcvik. A čas je to, co ukrajinské armádě chybí. Navíc provozovat a udržovat tyto systémy je velice drahé. Každá raketa stojí kolem 3 milionů dolarů a nemyslím si, že Ukrajinci budou moci sponzorovat jejich nákup z peněz, které jim darujeme. Opět je to jen pokus přesvědčit nás, že Ukrajina vyhraje, pokud získá tyto systémy. Není to poprvé, co nás takto oblbují, ale teď už jsme zkušení a víme, že velké změny na bojišti nenastanou. Čas je prostě proti Ukrajině. Je systematicky ničena a lidé umírají nebo se stávají bezdomovci. Válka je v opotřebovávací fázi. Je čas přestat si lhát, začít se setkávat a vrátit se k mírovým jednáním.

Opotřebovávací válka – to zní dlouhodobě a krvavě. Proč se válka na Ukrajině dostala do této fáze? Co může Rusko použitím této strategie získat?

Opotřebovávací válka není vůbec neobvyklá. Války, plánované jako rozhodující, zaměřené na rychlé ovládnutí nějakého území, se často mění ve války opotřebovávací. Opotřebovávací válka má dva specifické rysy. Jednak není vedena jen na poli válečném, ale i diplomacií a ekonomickými zbraněmi, jednak není předem dána její délka. Opotřebovávací války mívá obvykle jeden ze dvou strategických cílů. Buď dosáhnout takového „opotřebení“ nepřítele, které umožní přechod k rozhodujícímu útoku, nebo vyčerpat druhou stranu natolik, že ztratí schopnost nebo chuť bojovat a vzdá se, případně přistoupí na podmínky, které vyhovují útočící armádě.  Ruská armáda přešla na opotřebovávací válku úmyslně a s rozmyslem. Brzy se dozvíme, zda je jejím záměrem přejít k rozhodujícímu útoku, nebo zvítězit tím, že ukrajinskou armádu a obyvatelstvo naprosto vyčerpá.

Pamatuji si, jak jste se pohádal s paní Marvanovou a panem Hudečkem, kteří říkali, že se mýlíte a že s Putinem se nesmí jednat, protože je to zločinec a vrah. Tyto lidé reprezentují v Čechách názorovou většinu, odmítající diplomatické řešení. Proč myslíte, že tomu tak je?

Tito politici a lidé, kteří papouškují jejich názory, jsou amatéři bez zkušeností s válkou. Já ty zkušenosti a poznatky mám a vím, že bez diplomacie tento konflikt nelze ukončit. Vím také, že tato válka je zástupná a špatná pro obě strany. Nejvíce na ni ale doplácí Ukrajina a její obyvatelé. Psal jsem už na počátku války, že vítězství Ukrajiny, které by přineslo ústup ruské armády z celého jejího území, by také znamenalo vylidnění a totální zničení její infrastruktury a obytných domů. To by nebylo žádné vítězství, ale sebevražda. Ukrajina se dnes nachází před ekonomickým a hospodářským kolapsem. Bez cizí pomoci není již není schopna samostatně existovat. Na co tedy čekáme? Až bude skutečně totálně zničená a bez obyvatel? 

Lidé dnes nemají žádnou vizi budoucnosti. Předvídal jsem tento vývoj a chtěl jsem mu zabránit. Všichni ti, kteří chtěli Ukrajinu v jejím boji podpořit, dosáhli jediného – celkové zničení Ukrajiny a zbytečné smrti stovek tisíc lidí! A k čemu to bylo dobré? Putin získá tak jako tak východní část Ukrajiny, kterou již oficiálně připojil k území Ruské federace. Porážka Ukrajiny je neodvratná a prodlužování konfliktu je nejen zbytečné, ale i nebezpečné, neboť může eskalovat v 3. světovou válku, vedenou jadernými zbraněmi.

Na Silvestra zaútočil radikální islamista na tři policisty. Bylo prokázáno, že měl vazby na afghánský Taliban a jeho motiv byl náboženský. V Paříži a dalších evropských městech hořela auta, docházelo k vandalismu a muslimská mládež terorizovala ulice. Jsme na počátku nových vln teroristických útoků?

Ne. Pokud nedojde k nějakému závažnému incidentu, jako veřejné pálení Koránu nebo zesměšňování proroka Mohameda, je pravděpodobnost plánovaných nepokojů řízených radikálními islamisty nebo teroristických útoků malá. Ne že by radikální islám zmizel, nebo radikální muslimové změnili názor. Důvodem je to, že organizovaní radikální islamisté dnes používají novou metodu infiltrace a demografického ovládnutí. Jejich vůdci jim nařídili, aby zpomalili a nechali „pracovat“ čas. Nedávno zemřelý Jusuf al Kardawy to vyjádřil nejlépe. Cituji: „Dobytí Evropy nemusí být mečem, islám dobude Evropu bez války, s pomocí dauvy.“ Dauva znamená islámské vzdělávání a propagandu. 

Konkrétně ve Francie dnes žije asi dvanáct milionů muslimů. Většina z nich není radikální, ale Kardawy věřil, že se časem obrátí proti tamním felowským občanům a připojí se k plánovanému džihádu. Každý rok do Francie přichází více než 150 000 nových muslimských přistěhovalců a přes 200 000 rodilých Francouzů Francii opouští. Tato čísla jsou alarmující a jen čas ukáže, jak to s Francií dopadne. Zatím je zřejmé, že policie ztratila kontrolu a nemá způsob, jak ji znovu získat. Francouzské ulice už nejsou bezpečné. Francouzská muslimská organizace UOIF, spadající pod Muslimské bratrstvo, skupuje pozemky a kostely, staví mešity , školky a školy pro výuku v duchu islámu, schvaluje nové imámy a kontroluje halal. A děje se tak oficiálně, veřejně a dokonce s finanční podporou francouzské vlády. Tohle prostě nemůže pro Francouze dopadnout dobře.

Rozhovor vyšel na portálu Parlamentní Listy ZDE.