Válečný Kocourkov

11.7. 2022245x

Článek Válečný Kocourkov napsal Petr Štěpánek, 1. místopředseda Trikolory.

Nikde žádná střelba, nikde žádné bomby, nikde žádní vojáci. Přesto vykutálený kocourkovský předseda vlády z televizní obrazovky veřejnoprávní televize slabomyslně plká, rozverně pábí, bezostyšně lže, vyberte si, že jsme ve válce. Poplašná zpráva jak vyšitá.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Stará Clausewitzova poučka říká, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Násilnými prostředky. Jinými slovy: Když něco nelze vyjednat, dohodnout či zprostředkovat diplomatickým jednáním, vezme se na to kanón. Dělá se to tak už od úsvitu věků.

Když Srbové neskákali, jak Američané pískali, vybombardovala jim letadla NATO nejen Bělehrad. Coby čerství členové NATO jsme téhle agrese byli součástí. Tehdejší prezident Havel to dokonce označil za humanitární akci. Co na tom, že vedlejším efektem bylo povraždění půl třetí tisícovky civilistů. Žádné krokodýlí slzy ale nikdo neronil. Billa ani Madlu politici ani novináři z válečných zločinů neobviňovali.
 
V tomto smyslu, totiž že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, se na Ukrajině neděje nic jiného. Jiná velmoc si opět, jak už to velmoci, co je svět světem, dělají, násilnými prostředky vynucuje, co druhá strana nechtěla akceptovat u jednacího stolu. A nakonec si vezme ještě víc. Našich krokodýlích slz u toho ale pro změnu tečou celé potoky. Jenže když dva dělají totéž, je to totéž, i kdybychom si stokrát nalhávali že ne.

Ve vietnamské válce zahynulo půl druhého milionu lidí. Během irácké války přišlo o život podle některých odhadů až milion lidí. Genocidou to nikdo nenazývá. Dle údajů OSN oproti tomu zahynulo na Ukrajině během prvních čtyř měsíců trvání ruské agrese přibližně pět tisíc civilistů. V tomto případě ovšem politici ani novináři slovem genocida nijak nešetří. Trochu nepoměr.

Když přijedete do Kosova, nemůžete si nevšimnout, že na všech kandelábrech nevisí modré kosovké vlajky, nýbrž červené albánské. Vynucené odtržení Kosova od Srbska je ovšem v pořádku, dokonce i Česká republika se svojí mnichovskou zkušeností Kosovo uznala. A propos, Slovensko ne. Naši východní bratři si asi umějí spočítat, jaký by to byl argument pro jejich maďarskou menšinu. Stejně Španělé se svým Katalánskem a Baskickem.

Na Krymu uspořádali referendum. Pro připojení k Rusku hlasovalo více než 96 procent zúčastněných voličů při volební účasti 83 procent. Odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku následně odhlasoval tamní parlament. V tomto případě to ale nazýváme ruskou anexí a považujeme to za porušení mezinárodního práva. Prý musíme respektovat vůli ukrajinského lidu. Fajn. Proč ale stejně nerespektujeme vůli ruskojazyčného ukrajinského lidu na Krymu, na Donbase i jinde?

Na Ukrajině se prý bojuje za nás, za evropské hodnoty, za Prahu, vykřikují kocourkovští politici a stejně bubnuje i jejich mediální kamarila. Když to tam až do posledního Ukrajince nevybojujme, prý přjde Rus až do Prahy. Prostoduché občany z téhle masírky jímá děs. To nebezpečí je totiž strašné, protože za trest si od Rusa asi budeme muset kupovat jeho levný plyn. Strašná představa! A těmi evropskými hodnotami, za které tam bojujeme, jsou asi země rozkradená vlastními oligarchy dávno před válkou a největší korupce široko daleko? Ptám se jen, abychom tomu správně rozuměli.

Největším zlem Sovětského svazu bylo, že do svých satelitů exportoval zločinnou totalitní komunistickou ideologii. A na její obranu vysílal tanky. Hrozí nějaký podobný ideologický export od současného kapitalistického Ruska? Není to už dávno jinak? Dementní ultralevičácké pokrokářské ideologie přece už řadu let importujeme ze Západu. Z toho Západu, který už dávno není tím Západem, ke kterému jsme kdysi vzhlíželi. Tyhle souvislosti kocourkovští politici i jejich režimní novináři přehlížejí jak jarní krajinu.

Stejně tak ani Rusko už není oním stalinským ani brežněvovským Sovětským svazem. Ne, nejsem naivní. Ani na vteřinu si o autoritativním ruském režimu nedělám iluze. Jen si úplně stejně nedělám iluze ani o jiných velmocech. Každá velmoc totiž hraje jen a jen na sebe. Vše ostatní jsou pohádky pro hlupáčky, kteří jim chtějí věřit, a příležitost pro užitečné idioty, kteří za cukřík panáčkují, jak jejich aktuální páníček píská.
 
Tradiční disciplínou kocourkovských politiků rovněž je, že v první větě souvětí bojovně deklarují, že zastavíme odběr ruského plynu a ropy, a ve druhé se cítí dotčeni, že by Putin mohl kohouty zavřít. Ti samí, kteří se předhánějí ve vymýšlení dalších a dalších ekonomických sankcí – a ponechme pro tuto chvíli stranou, že jimi často škodí víc vlastním občanům –, se rozčilují, že i Rusko používá ve válce ekonomický nátlak. Tohle nevymyslíš!
 
Další oblíbenou mantrou kocourkovských je, že ruský plyn a ropu nechceme proto, že přece nebudeme Putinovi financovat jeho válku. To vše za situace, kdy si Západ ruské komodity nakupuje oklikou přes Indii či jiné asijské země a Putinovi válku financuje sama Ukrajina, neboť ta plyn z Ruska – válka neválka – odebírat nikdy nepřestala.
 
A takhle by se dalo pokračovat do nekonečna. Logiku v tom všem nehledejte. Raději si nachystejte svetry. A peněženky. V Kocourkově bude zima. A ceny úplně všeho poletí nahoru. Našim vlastním přičiněním. Kocourkovské politiky jsme si přece zvolili sami. Nebo snad ne?

Vyšlo na portálu Petr Štěpánek ZDE.

Komentáře